Kateřina Kornová v rozhovoru o synovi s autismem

Kornova_katerina_syn_sip-300

Moderátorka, modelka a herečka Kateřina Kornová v rozhovoru pro časopis Ona Dnes, především o svém synovi Filipovi, kterému byl diagnostikován autismus.

Kdy jste přišla na to, že se synem není něco v pořádku?
V šesti měsících to odhalila při běžné prohlídce naše pediatrička. Tenkrát se jí nezdál jeho vývoj a doporučila nám rehabilitaci, od které se odvinula další vyšetření. První diagnóza zněla psychomotorická retardace. Na autismus a epilepsii se přišlo až o něco později v předškolním věku.

Co je pro matku nejhorší na faktu, že má dítě s postižením?
Prošla jsem si různými fázemi. Nejdřív to byl strašný šok. Ten časem překonáte, ale nejhorší je smířit se s tím, že vaše dítě je nemocné, že už o něj pořád budete mít obavy.

Nemoc syna se objevila v době, kdy jste čekala dceru. Bylo to těhotenství plné strachu, aby se situace neopakovala?
To jsem si nepřipouštěla.

Muselo být náročné starat se o novorozenou dceru a zároveň o syna s postižením. Co se vám vybaví, když na tu dobu vzpomínáte?
Hodně upocená a unavená máma. Bylo to těžší, protože děti jsou od sebe o čtrnáct měsíců, což je samo o sobě náročné i u zdravých sourozenců, ale muselo to jít. Dnes už na to období vzpomínám jako na jedno z nejhezčích.

Když pak dcera vyrostla, jak přijala postižení svého bratra?
Kristina vždycky byla pro Filipa tahounem a bodyguardem dohromady. Od mala na sebe byli hodně fixovaní a jsou dodneška. Tahle zkušenost jí obohatila život, i když mám někdy strach, aby nebyla příliš hodná a tolerantní. Filip je čistá duše, nikdy jí nic neprovedl, ale okolí se k ní tak vždycky chovat nebude.

Nikdy nežárlila na to, že mu věnujete víc pozornosti, nestyděla se za něj?
Žárlila, ale přirozeně jako děti v každém sourozeneckém vztahu. Vždycky jsem jí dokázala vysvětlit, jak na tom Filip je, proč potřebuje určitou péči, proč má nějakou reakci,která se jí třeba nezdála. Že by se za něj styděla, tak to rozhodně ne. Spíš ho bránila.

Bylo to potřeba?
Občas její vrstevníci měli nějaké připomínky. Naštěstí to nikdy nebylo nic dramatického.

Litovala jste se někdy, když jste zůstala rozvedená se dvěma dětmi sama?
Ne, nebyl důvod, na děti jsem sama nikdy nebyla. S Jirkou jsme se sice rozešli, jako táta je však skvělý, na Kristinu a Filipa nikdy nezapomněl. Oba dva jsme spolu vycházeli dobře.

Synovi je devatenáct. Co dnes dělá?
Chodil do speciální školy s osnovami zvláštní a teď jsem mu našla dvouletou praktickou školu, kam chodí od září. Uvidíme, co bude dál. Zatím se mu tam líbí.

Jste spokojená s tím, jak u nás funguje systém péče o lidi s postižením?
Nejsem si moc jistá, že se podařila integrace. V případě tělesně handicapovaných je to lepší, ale u mentálně postižených máme pořád co zlepšovat. Nedostatky jsou také v osvětě. Rodiče by měli procházet nějakým školením, aby se co nejvíce dozvěděli o nemoci dítěte, pochopili jeho chování. Ono jde všechno relativně dobře zvládnout, ještě když je malé, ale ty největší problémy přicházejí s dospíváním, se sexualitou a se vším, co se k tomu přidružuje.

Máte představu, co bude Filip dělat, až skončí se školou?
Uvidí se, jestli bude práce schopný. Každopádně je potřeba tomu nechat čas. U něj se nedá moc dopředu plánovat, je potřeba věci brát tak, jak plynou.

Přemýšlíte někdy nad tím, co bude, až tu nebudete?
To je moje největší bolest, kterou cítím... Filipovi je devatenáct a doufám, že budu zdravá a silná na to, dál se o něj starat. To je moje největší přání.

Pomáhá vám vědomí, že tu má sestru?
Je to její bratr a Kristina přijímá určitou rodinnou zátěž, ale jako máma chci, aby žila naplno svůj vlastní život.

Napadlo vás někdy, že byste syna dala do ústavu?
Ne, nikdy, protože to nebylo a není potřeba. Pokud to jde, tak by děti s postižením měly zůstat v rodině, která jim dá nejvíc. Je to nejlepší pro jejich psychiku, ale i z ekonomických důvodů pro stát, vyjde ho to levněji.

Podporuje stát dostatečně ty, kteří se starají o handicapované?
Ne, k sociální politice mám spoustu výhrad. Nesouhlasím se systémem zařazování podle stupně postižení. Dělá se od stolu a rozhodují o tom lidé, kteří handicapovaného vůbec neznají.

V čem je problém?
Na péči o syna jsem dostávala určité peníze. V osmnácti jeho zdravotní stav posoudili a výrazně mu částku snížili, aniž by se jeho stav zlepšil. V dotazníku, od kterého se vyplácená částka odvíjí, například zaškrtáváte otázku, jestli si dokáže dát salám na talíř. To on dokáže, ale že s ním pak hodí o zeď a nenají se, to nikoho nezajímá, taková otázka už tam není. Nikdo nezohlední, že musíte být neustále ve střehu, že nemůžete chodit do práce na plný úvazek. Blízcí, a většinou jsou to ženy, které se o postižené starají, jsou za péči trestané hned dvakrát. O peníze se musí doprošovat, zároveň se okrádají o příjem v budoucnu, protože nemůžou pracovat, a dostanou tak malý důchod. Je to nespravedlivé.

Vy ale celou dobu pracujete. Nenaložila jste si toho na sebe příliš?
Dá se to zvládnout, ale musela jsem si přiznat, že ani jedno nebudu moci dělat na sto procent. Vždycky jsem se však rodině i práci věnovala tak, abych měla čisté svědomí. Proti jiným ženám mám výhodu volného zaměstnání. Když jsem potřebovala hlídat, pomáhala mi rodina a měla jsem i chůvu. Pracuju ráda, pro mě je to určitá možnost odreagování se.

Kolik máte nejbližších kamarádek?
Dvě. Měla jsem spoustu známých, ale kvůli péči o rodinu jsem na ně přestala mít čas.

Je to hodně, nebo málo?
Dvě kamarádky jsou dost.

Jsou lety prověřené?
Jsou, ale u kamarádství jsem si potvrdila, že nic není trvalé. Zjistila jsem, že i roky trvající kamarádství může skončit.

Co se stalo?
Říká se, že ke kamarádkám bychom měly být tolerantní, že nikdo není bez chyb. S tím souhlasím, ale nedokážu slevit z upřímnosti, otevřenosti a nezištnosti. A právě s těmito vlastnostmi mají některé ženy problém.

Vy asi nejste ten typ ženy,která pravidelně vyráží s ostatními na víno, aby všechny probraly své starosti. Je to tak?
Dřív jsem chodila, ale nemám čas. Navíc mi přijde zbytečné probírat s druhými nepříjemné věci. Mám pocit, že když se vykřikují do světa a rozebírají na součástky, tak se jen násobí.

Záleží vám na tom, co si o vás myslí ostatní?
Ne a podle toho můj život vypadá.

Troufnete si říct, jakou máte pověst?
Nevím, podle čeho mám soudit. Pro někoho určitě špatnou, pro někoho dobrou.

Čím jste si tu špatnou pověst vysloužila?
Spousta lidí mě soudí podle toho, jak vypadám, co se o mně píše, že jsem se dvakrát rozvedla. Připadá jim, že žiju extrémně jiný život, ale tak to není. Myslím, že podobně žije řada jiných, jen na ně není tak vidět.

Dokázala byste být ženou v domácnosti, na kterou by nebylo vidět?
Určitě, jeden čas jsem jí i byla. Ráda pro muže zajišťuju servis a zázemí. A i když na to nevypadám, jsem pečovatelka, někdy je to však na škodu, což je odpověď na otázku, proč mi to ve vztazích nevychází. Když se druhému naprosto odevzdáte a očekáváte, že to ocení, tak to nefunguje. Lidská přirozenost je toho zneužít.

* Kateřina Kornová (43) se narodila v Praze. 
* Vystudovala gymnázium. 
* Od patnácti let se věnuje focení módy. V osmnácti nastoupila jako manekýna do Ústavu bytové a oděvní kultury. Po revoluci zůstala u modelingu. 
* Hraje v Divadle Pavla Trávníčka, několikrát dostala roli ve filmech, například Playgirls (1995), Omega Force (2001).
* Moderuje společenské akce. Působí také jako vizážistka. 
* Na iDnes.cz radí, jak se správně nalíčit a přitom zamaskovat nedostatky
* Je dvakrát rozvedená. S prvním manželem, zpěvákem Jiřím Kornem, má devatenáctiletého syna Filipa a osmnáctiletou dceru Kristinu. Žije za Prahou.

Zdroj: http://ona.idnes.cz/nevypadam-na-to-ale-jsem-pecovatelka-rika-katerina-kornova-pn5-/spolecnost.aspx?c=A100528_131408_spolecnost_jup

Eva Honková | 21. 05. 2013

zpět na kategorii Rozhovory se známými osobnostmi

Diskuze