Judy Endow - Dospělí autisté nevypadají jako děti s autismem

Judy_endow

23. března 2015

Nedávno jsem přednášela v hale lidí na téma Autističtí lidé a gramotnost. O pár dní později jsem opět měla prezentaci pro jinou skupinu lidí na jiné podobné autistické téma. Nezáleží na autistickém tématu, nebo jestli je skupina, které přednáším, plná učitelů, terapeutů či rodičů dětí s autismem – jsem skoro vždy oslovena někým, kdo chce vědět, jak je možné že nevypadám nebo se nechovám jako autistické děti, které znají.

Je tu několik důvodů, proč se dospělí autisté liší od dětských. Tady jich máte pár ke zvážení:

 

  1. Ten první důvod je, že všechny děti nakonec vyrostou. Dospělí, ať už jsou autisty nebo ne, se většinou nechování stejně, jako tomu tak bylo, když byli malými dětmi. Všichni rosteme a všichni se svým dospíváním měníme. Autismus na růstu a těchto změnách nic nemění.
  2. Autismus částečně znamená opoždění vývoje. V dětství může být toto opoždění obrovské, díky němu jsme od svých vrstevníků nápadně odlišní. Nicméně opoždění neznamená, že je to konečné, jednoduše to znamená opoždění. Vyžadované vývojové změny, které nemohou proběhnout ve správném věku, mohou být často dosaženy v životě o něco později. Samozřejmě to vyžaduje spoustu podpory a odhodlání, ale časem se tato podpora, odhodlání a jasné instrukce vrátí, a když vyrosteme, jsme schopni dělat mnoho věcí, které jsme jako mladší nedokázali.
  3. Autismus znamená komunikační výzvy. I přesto že komunikuje každý, včetně nemluvících autistů. Výzvy jsou nejtěžší na jejich počátcích. Časem mohou být komunikační výzvy řešeny, usazovány a podporovány. To vezme mnoho úsilí. Výsledkem je, že komunikační výzvy, které jsou viděny u 3letého či 12letého dítěte budou pravděpodobně velmi odlišné, až tomu dítěti bude 30, 50, 70 let.
  4. Já osobně jsem nepotkala žádné autisty (a to se setkávám se spoustou lidí mého druhu), kteří by se se svými senzorickými rozdíly nepotýkali. Opakuji, že tyto výzvy jsou největší, když jsme malí, protože jsme se ještě nenaučili zvládat náš senzorický systém, který se neshoduje se s „typickými“ senzorickými systémy jiných lidí tohoto světa. Ve 40 nebo 60 letech už jsme v tom zběhlí více a dokážeme si situace již přizpůsobovat o mnoho lépe, než když jsme byli děti tak, aby to našim smyslům vyhovovalo.
  5. Autisté chtějí přátele stejně jako kdokoliv jiný. V dětství většina z nás nemá dostatek schopností si nějakého najít. Navíc dětí si tvoří skupinky podle věku a vzhledem k našemu zpoždění v rozvoji většinou nejsme na stejné sociální úrovni jako naši vrstevníky. To nám způsobuje problémy hledat si přátele. Raná dospělost může být extrémně obtížná, jelikož jsme často sociálně a emocionálně mladší, než odpovídá našemu fyzickému věku a než od nás okolí očekává. Pro mladého dospělého je většinou tabu mít za přátele děti, i když je ten mladý dospělý ve stejném emocionální věku jako 10-ti nebo 12-ti letý. Vezme si to spoustu let, než se to zlepší, ale může a také se to pro většinu autistů zlepší. Stačí se zamyslet – bylo by to považováno za „nevhodné“, aby 22-ti letý člověk měl 14-ti letého za kamaráda, protože je tam osmiletý rozdíl, ale když je vám 30 nebo 50, nikomu nepřipadne osmiletý nebo jiný věkový rozdíl mezi přáteli divný.   

 

To je jen pár důvodů, proč autističtí dospělí nevypadají jako děti s autismem. V mém případě je tu ještě pár bodů ke zvážení. Nejen že jsem sama autistka, ale autismus je moje profese. Pracuji v této oblasti, napsala jsem spoustu článků a několik knížek a udělala jsem už víc jak 300 prezentací, jak ve Státech tak celosvětově. Abych mohla svou práci dělat, musím být každý den důsledná ve své smyslové regulaci, mám své lektory, na které se mohu při komunikačních a jiných potížích obrátit a celkově vím, co potřebuji a jak se zeptat, abych dosáhla těch správných příležitostí.

I přes to jsem autista. Už nežiji v ústavu a už nepoužívám své tělo k mlácení, abych dosáhla toho, co potřebuji nebo chci. Během let jsem se naučila se svým autismem pracovat, vážit si svého místa na světě. Některé dny jsem v tom lepší než v jiné. Nyní už jsem blízko důchodu, a když za mnou lidé přicházejí a jsou zmatení z toho, že vůbec nevypadám jako jejich mladí autisté, tohle jsou věci, které chci, aby zvážili. Ano, autismus může být obtížný, já vím. Žiji s ním každý den. Je to můj život. A moje profese. Ano, souhlasím – autističtí dospělí nevypadají jako děti s autismem. A to proto, že autismus má neomezený potenciál.

Maria Kokešová | 17. 09. 2015

zpět na kategorii Rozhovory

Diskuze