Judy Endow - Využívání autistických předností, aby přátelství fungovalo

Judy_endow

15. července 2015

Jsem inteligentní autistická žena. Vedu si vlastní podnik, vychovala jsem tři báječné děti a úspěšně funguji se světem kolem sebe. Což není vůbec špatné, když vezmete v úvahu, že jsem jako dítě žila v ústavu, jako dospělá byla bez domova a po nějakou dobu užívala veřejné podpory.

Dneska jsem se svým životem spokojená. Má smysl. Rozhodla jsem se nejenom být spokojená, ale záměrně vypustit ze svého života věci, které mě rozčilují. Doufám, že se v tom postupně zlepším, protože je to skvělý pocit být většinu času spokojený a moc ráda bych, aby se v mém životě ten pocit objevoval častěji!

Minulý týden jsem se sešla s pár nejbližšími přáteli. Myslím, že je fér dodat, že se všichni v naší skupině navzájem zbožňujeme. Žádný z nás by nikdy tomu druhému záměrně neřekl nic urážlivého. Vím to bez toho, abych se na to ptala nebo to zpochybňovala. Tito přátelé mi pomohou vždy, když to potřebuji. Jsou to lidé, na které se mohu spolehnout.

I když však sdílíme silná pouta důvěryhodných přátelství a i když tito lidé rozumí autismu víc, než většina lidí, vím, že nesdílí moji autistickou neurologii. Tudíž já vidím svět očima autisty, oni vidí svět očima neurotypických lidí. To není ani dobře, ani špatně. Všichni vidíme svět ze své vlastní perspektivy.

Řekla jsem této skupince lidí o příběhu ohledně mého facebookového statusu z poslední zimy. Status můžete zhlédnout na obrázku níže (v galerii článku pozn. překladatele).

(„Stresující večer. Nemůžu šroubovat, stojí to za nic a pak praskla guma. Nenávidím, když mi vyhoří žárovka, protože z nějakých důvodů je šroubování nové žárovky výzva. A pak mi praskl můj gumový náramek na můj fitbit, když jsem odstraňovala tu malou věcičku, která potřebuje nabít.“)

Zpočátku jsem sdílela pouze první řádek. O pár minut později mi ohledně toho někdo volal. Řekl mi, že bych raději na Facebooku měla připojit nějaké vysvětlení, protože “Can’t screw worth a darn and then the rubber broke” (sloveso screw = šroubovat; má dvojsmyslný význam. Je to i vulgárnější obdoba pro sex) má pro většinu lidí úplně jiný význam. Jakmile jsem to slyšela, okamžitě mi ten jiný význam došel! Spěchala jsem na Facebook, odstranila originální status a znovu jej poslala s připojeným vysvětlením. A proto když v posledním týdnu přišlo téma Facebooku na přetřes, pověděla jsem svým přátelům o svém facebookovém statusování – bylo to vtipné!

Jeden z mých drahých přátel po vyslechnutí příběhu řekl, že každý ví, že jsem dostatečně chytrá na to pochopit, co tato slova znamenala, ve chvíli kdy jsem je poslala. V té chvíli jsem se cítila hrozně, když jsem viděla, že mi mí přátelé nevěří a jako vždy, když na mě dolehnou silné emoce, stáhnu se a nemám slov. Trvalo mi týden, než jsem byla schopná říct, že jsem si opravdu byla vědoma jen toho jednoho doslovného významu oněch slov, které jsem poprvé poslala. A ano, ještě jednou, jejich sociální význam mi nedošel.  

Porozumění sociálního významu nemá nic společného s úrovní inteligence (Myles, Endow & Mayfield, 2013). Je to o tom, jak můj autistický mozek funguje. Doslovnost je můj první jazyk. Můj mozek automaticky pracuje v módu doslovnosti. Musím si do sociálních významů překládat, protože můj mozek si automaticky neuvědomuje alternativu sociálních významů. Vytvořila jsem si proto strategii, které říkám Zastav a porovnej, která se toho týká a pokud vás zaujala, můžete si o ní přečíst v Learning the Hidden Curriculum: The Odyssey of One Autistic Adult (Endow, 2012). Ne vždy si najdu čas si překládat, protože ne vždy vím, která slova potřebují přeložit.

Ukázalo se, že každému jinému sociální význam pro “can’t screw worth a darn and then the rubber broke” hned došel a neměl nic společného s mým doslovným! Jakmile jsem se sociálních významem seznámená, dokážu se představě lidí, kteří si mou doslovnou poznámku interpretovali se sociálním významem, smát. A to je důvod, proč jsem ten příběh vyprávěla – doslovno/sociální hra se slovy mě rozesmála.

Aktuálně jsem schopná na veřejnosti většinu svých autistických manýrů potlačovat. Lidé mi říkají, že už nevypadám jako autista. Přesto autistou jsem. Mám autistický mozek. Je těžké neustále své opravdové já skrývat, ale to, že to dělám, mi dává spoustu příležitostí. Jeden z neplánovaných efektů však je, že lidé o mě občas usuzují, že když udělám nějaké sociální přešlapy, tak to dělám záměrně (a považují to někdy i za hrubost), protože koneckonců si myslí, že jsem dostatečně chytrá na to to dělat lépe (Endow 2013).

Když se tohle stane, snažím si sama sobě připomínat, že tak jako já vidím svět očima autisty, tak tak vidí mí neautističtí přátelé svět očima jejich neautistické neurologie. Pokud mé bolestné pocity nejsou způsobeny záměrně, rozhoduji se to prostě nechat být. Když lidé občas přivřou oči nad něčím, co udělám já, někdy zase já přivřu ty svoje.

V poslední době dokážu někdy předestřít situaci a vysvětlit celou myšlenku, že inteligence nemá nic společného se sociálním chápáním, protože věřím, že je důležité, aby lidé ten koncept pochopili. A dělám to nejčastěji ve chvílích, kdy zažívám opakující se zraňující pocity při konkrétním incidentu. Protože moje emoce jsou často velmi silné, je to pro mě těžké, když těmto svým pocitům podlehnu, i když kognitivně vím, že ta situace nebyla tak významná jako mé emoce, které způsobila – opakuji, nemá to nic společného s inteligencí, ale v tom daném případě se zcela jedná o mou autistickou potíž v emoční regulaci.

Jedna z věcí, která mi pomáhá, je přemýšlet o něčem pozitivním a smysluplném, co na tom daném člověku obdivuji. Když mám něco konkrétního, co reprezentuje pozitivní spojení, které s tím dotyčným přítelem mám, ve chvíli kdy jsme spolu a kdy byly vyvolány příliš negativní emoce. Někdy využiji nějakého předmětu. Jindy si vytvořím nějaký vlastní umělecký kousek, kdy pro mě tohle konkrétní umění upevňuje pozitivní pouto, které přebíjí negativní ublížené city.

Potom pokaždé, když se ty zraněné city opět připomenou, podívám se na svou uměleckou práci nebo předmět – ať už v reálném čase nebo jen ve své mysli, když nejsem doma a nemohu to doopravdy vidět. Pohledem na ten konkrétní objekt reprezentující pozitivní vztah můj mozek přehraje zraněné city a po několika případech dovolí pozitivní emoci připojené ke konkrétnímu předmětu stát se větší než negativní pocit, který k ničemu připojený není. Je to jeden z případů, kdy jsem našla cestu, jak pracovat se svou autistickou doslovností pozitivním způsobem, který funguje!

Jak jsou jedny ty bolavé pocity zažehnány, občas dám svůj předmět nebo umělecký kousek svému příteli. To znamená, že už jej dále nepotřebuji. Někdy vysvětlím své raněné city a to už tam nejsou. Jindy to neudělám. Darování předmětu pomáhá upevnit emoce pozitivního vztahu a vřelost, kterou chovám ke svému příteli.

Celkově vzato je přátelství úžasné. Autisté chtějí a dokážou mít přátele. Považuji za užitečné pracovat s mou autistickou neurologií. Víc než zkoušet tvořit přátelství tak, aby pro mě fungovala neurotypickým způsobem – způsobem, jakému se učí většina sociálních dovedností a přátelských skupin. 

Postupem času jsem se naučila, že je plus být schopný využít síly mé neurologie k tomu, abych zvládla silné negativní emoce, které jsou v přátelstvích vyvolávány, protože náš náhled na svět je odlišný – každý se díváme na svět očima naší vlastní neurologie. Všichni musíme najít správnou cestu, aby přátelství fungovala. Dobří přátelé jsou důležití. Všichni chceme a potřebujeme smysluplné vztahy. A co se tohoto týče, jsem mnohem víc jako zbytek lidstva a můj autismus na tom nic nemění.

Zdrojem je blog, kam své články píše sama Judy Endow: http://www.judyendow.com

http://www.judyendow.com/autism-and-aging/using-autistic-strengths-to-make-friendships-work/

Z anglického originálu přeložila Maria Kokešová

Maria Kokešová | 10. 08. 2015


zpět na kategorii Rozhovory

Diskuze